Jaké je víno z nejvyšší vinice u nás?

 Ing. Lubomír Lampíř, Ph.D. se snaží své zkušenosti předat dál, učí vinohradnictví na České zemědělské univerzitě v Praze-Suchdole

22.10.2013 10:58   Pěstovat révu na Vysočině? To je šílenství! Tohle mu říkali. On ale už třicet let buduje skvělý vinohrad tam, kde by to jiní ani nezkusili. A díky tomu má jeho víno chuť jako žádné jiné.

Víno piju rád. V dnešní době plné amatérských sommeliérů a zhýčkaných pijáků nejsem přehnaně snobský. Nemyslím, že pod sto padesát korun nelze sehnat dobrou lahev ani že na Moravě není možné vyrobit dobré červené. Spotřeba v Česku je necelých dvacet litrů na hlavu ročně (z toho mi vychází, že to táhnu za několik spoluobčanů), což tuzemští vinaři kapacitně neuspokojí, takže dovážíme. Ale já se stejně snažím v obchodu nebo vinotéce vybírat z těch „našich“. Nevím, jestli je to nějaký druh patriotismu, nebo jsem jen líný pokusit se vyznat v lahvích z druhé strany planety.

Když jsem se dozvěděl o Vinařství Sádek, znělo to jako příběh o někom, kdo jde proti všem. Jeho zakladatel Lubomír Lampíř nepochází z vinařského kraje. Kojetice leží na úpatí Vysočiny a zbudovat tu větrnou elektrárnu by bylo o dost jednodušší.

Ovšem pan Lampíř před 30 lety našel ve vojenských mapách z 18. století v těchto místech zakreslené vinice a jal se je znovu vysadit. Jako student zemědělské školy si půdu nejprve pořádně rozebral, zvolil nejvhodnější místo na svahu a pod rouškou vědeckého výzkumu vysadil prvních 300 keřů. Po revoluci půdu odkoupil a zvětšil své hospodářství na 5000 hlav.

Vinařství Sádek je nejvýše položenou vinicí v České republice: ve výšce 420 až 480 m n. m.

Vinaři ze Znojemska se k němu jezdili dívat, jak se odrůdy chovají v drsnějším prostředí a ve vyšší poloze. Aby za nimi pan Lampíř nemusel běhat s každým listem napadeným chorobou, dodělal si doktorát na fakultě vinohradnictví v Lednici. Zatímco ostatní vinaři mu fandili, místní lidé nevěřili, že se mu podaří něco smysluplného vypěstovat.

Pět set odrůd od Araratu

„Musí to být odrůdy rané a rezistentní, především mezidruhoví kříženci jako Hibernal, Regent, Orion, naše vlajková loď Muškát moravský, Irsai Oliver (ten hlavně do burčáku) a Müller Thurgau. Nicméně máme i Sauvignon a další,“ vysvětluje pan Lampíř a na otázku, čím jsou jeho vína výjimečná, říká: „Je to jejich terroir (tedy charakter vína v návaznosti na lokalitu vinice), jsou pikantní, vysoce kořenitá, aromatická s vyšší kyselinkou.“ Otázkou na vliv půdy se lehce vyšachuju ze hry. „Půda je vysoce minerální, sprašovitá, propustná hlinitopísčitá, na bázi zvětralých paralul.“ Pokyvuju hlavou a chápu alespoň tolik, že její složení a delší doba zrání vína stojí za jeho specifickou chutí.

Dostávám se k obligátnímu tématu: můžeme u nás vyrobit dobré červené? „My tu pěstujeme Dornfelder a Modrý portugal. Celkově šla kvalita strmě nahoru, máme dokonce svá světově oceňovaná vína Laurot, Neronet a Cabernet Moravia. Když je dovezeme na jih, tamní vinaři je pochvalují, že jsou ohnivá a divoká. Zajímavější než leckterá jižní, která jsou alkoholičtější a chuťově unavená. Jenže trh jižních červených vín je mohutný a jejich přetlak obrovský.“ Pan Lampíř dodává, že sice musíme dovážet, ale některým cenám se konkuruje těžko. Pokud se ve Vídni na letišti obchoduje víno za 20 centů na litr a v regálech obchodů leží dobrý Merlot z Balkánu, dotovaný tamní vládou, za 50 korun, je to těžké.

Zajímá mě, jestli tuzemští vinaři také vyvážejí. Něco prý putuje do Švédska a něco do Anglie, ale největším odběratelem je Slovensko. Znamená to, že Slováci nemají vlastní vinice? „Slováci měli víc vinohradů než my, ale kvůli tvrdé restrukturalizaci za minulého režimu jich výrazně ubylo, zatímco u nás přibylo,“ říká vinař. Stejně jako na Balkáně. Tamní technologie výroby šla v posledních letech nahoru, a tak moldavská, srbská nebo bulharská vína stále častěji vyrážejí do Evropy, navíc, jak už bylo řečeno, s dotací v zádech. Ještě zajímavější je to prý kolem bájné hory Ararat, tedy v zemích jako Gruzie, Arménie nebo islámský Ázerbajdžán. Tam je kolébka vinné révy a jen v Gruzii je dnes na 500 (!) prapůvodních odrůd.

Vraťme se ale na Vysočinu. Když se rozhlížím po vinici zalité zapadajícím sluncem, připadám si jako v lehce kýčovitém filmu. U vinohradu stojí hospůdka s hotelem, o kus dál vinný sklípek. Je to celkem unikát, vše od sklizně přes zpracování a uskladnění až po prolití hrdlem se odehrává na jednom místě. Lubomír Lampíř je hrdý, že zatímco mnoho ostatních vinařů zprivatizovalo už existující vinohrady, on ho vypiplal na zelené louce (nebo spíš hoře) do současné podoby. Ta čítá 23 tisíc keřů a je to nejvýše položená vinice v České republice. Kromě toho tu najdeme naučnou vinařskou stezku, zahradu léčivých čínských bylin či ovocný sad, které nezapřou studovaného zemědělce.

„Co na to říct? Ten rozdíl je … minimální,“ říká pan Lampíř na chuťový rozdíl mezi biovínem a tím normálním

I současná móda bio došla ke Kojeticím. Část úrody tady je s biocedulkou, ale je vidět, že je to opět spíš vědecká záležitost. Výroba je totiž náročnější, keře choulostivější. „Je nás osm procent, kteří pěstují biovíno, a nepřibýváme,“ říká pan Lampíř, a když se zeptám, jestli je rozdíl ze sommeliérského hlediska, rozesměje se. „Co na to teď říct? Ten rozdíl je … minimální.“ Ale pozor, i když jen část vinice má certifikát bio, v režimu ekologického zemědělství beží celé vinařství.

Stíny Číny

Co se vlastně stalo s původní vinicí, kterou Lubomír Lampíř našel ve starých mapách? „V 80. letech 19. století postihla Evropu révokazová kalamita a po ní už se tu vinice neobnovila. Až před těmi 30 lety,“ dodává. Proti nemocem bojuje i dnes, ve světě vzniká pět rostlinných chorob denně a réva trpí i rakovinou. Když se ptám, jestli bude současnou rozlohu ještě zvětšovat, říká, že má možnost vysadit už jen tři hektary. Když nechápavě kroutím hlavou, dostane se mi vysvětlení, že v celé Evropě je zakázáno vysazovat nové vinice. Někde musí nejprve nějaká zaniknout, aby se nová mohla vysadit. Toto je specialita evropské regulace, kterou zbytek vinařského světa nezná.

Budoucnost vlastního byznysu vidí Lubomír Lampíř především v agroturistice. Na těch zbývajích hektarech si může třeba někdo zkusit přijet zasadit vlastní keře, poté si je i zalahvuje a odveze. Vinař totiž nevidí příjmy z prodeje vína do budoucna moc růžově. A může za to – světe, div se – zase ta Čína. Ta totiž prý vysadila během posledních 3 let 2,5 milionu hektarů nových vinohradů – částečně aby zaměstnala rolníky na venkově a zabránila jejich přesunu do měst, a samozřejmě kvůli byznysu.

Jsou to samé sazenice kvalitních odrůd a jejich plody brzy přijdou do Evropy. Už proto, že Číňané se klasické víno teprve učí pít a v muslimském světě nějaké velké terno neudělají. Pan Lampíř k tomu cituje nestora českého vinařství, profesora Krause: „Zlatá doba, kdy se k nám vozila laciná špatná vína, horší to bude, až se sem začnou vozit laciná dobrá vína.“

Ale neloučili jsme se nijak chmurně, během rozhovoru jsme vypili šest let barikovaný Dornfelder, a když jsem se zeptal toho vinařského alchymisty, jestli je šťastný, odpověděl prostě: „Jsem.“ A dodal: „Když se člověk napije tuzemské Pálavy, to se povznese a zapomene na všechny strasti života…“


VOC Znojmo

VOC je zkratka pro vína originální certifikace a v České republice je to první počin v uplatňování apelačního systému. To znamená, že vybrané odrůdy, tratě, charakteristiky i samotná vína nesou záruku kvality pro danou oblast. Tento apelační systém se týká pouze vín ze tří nejtypičtějších odrůd Znojemska: Sauvignonu, Ryzlinku rýnského a Veltlínského zeleného, případně jejich cuvée, která vykazují regionálně typický chuťový profil.

Autor: Samuel Kubín
Mobilní web