Gevorg Avetisjan: O zbořeném kříži a Marlence | E15.cz

Gevorg Avetisjan: O zbořeném kříži a Marlence

Gevorg Avetisjan: O zbořeném kříži a Marlence
ZENový dortík. Fotografka Pavlína Princ si s fotkou trochu pohrála. Snímek byl pořízen velkoformátovým měchovým fotoaparátem Globica vyráběným v 70. letech ve východním Německu.
• 
ZDROJ: Pavlína Princ
17. srpna 2015 • 05:00
Příběh jak z legend vypráví arménský rodák, který mlsouny po celém světě ochočil svým zázrakem z medu. Obchodník s dorty Gevorg Avetisjan přijal ZEN ve svém frýdeckém království.

Med, vlašské ořechy a trocha lidského štěstí se v pravý okamžik ocitly v osudovém hrnci muže, který ze severomoravského Frýdku-Místku už léta dobývá svět. Z českých cukráren se jeho dorty dostaly do paláců prezidentů, šejků a králů a jsou v nabídce luxusních kaváren v Paříži, Vídni, Berlíně či Pekingu. Z továrny, kterou 56letý rodák z Jerevanu postavil na zelené louce u beskydských hor, vyváží zboží do zhruba čtyř desítek zemí. Arménskými pochoutkami značky Marlenka „pobláznil“ nejen chutě Čechů, Slováků, Němců a Francouzů, ale pronikl také na trhy Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Kuvajtu, Kataru, Jižní Koreje, Kanady, USA či Izraele. Libuje si, že jeho řezy důstojně konkurují tradičním pochoutkám v různých zemích. „Pracujeme na tom, abychom vytlačili na rakouském trhu Sacherův dort,“ říká s nadsázkou. Důraz klade na supermarkety. „To dělá velký obrat. Kavárny jsou záležitost spíše pro image,“ vysvětluje. Spolupracuje s velkými obchodními řetězci a jeho výrobky se staly žádaným českým artiklem ve světě. Už dvakrát vyhrál soutěž Podnikatel roku pro Moravskoslezský kraj. Porota ocenila jeho pracovitost, cílevědomost, houževnatost i trvale rostoucí obrat.

„Dorty jsem sám nikdy nepekl. Umím je jen ochutnávat,“ směje se majitel továrny, který se na Ostravsku usadil před dvaceti lety. Ve své rozlehlé pracovně má úctyhodnou sbírku destilátů, mezi nimiž se vyjímají i proslulé arménské koňaky. Ty však nevyrábí a ani s nimi neobchoduje. Jeho vášní a podnikatelským trumfem se staly medové dorty, které arménská rodina pekla od nepaměti. Teprve ve Frýdku-Místku ovšem zjistila, že by je mohly živit.

Ostrava, nebo Karabach?

Když Avetisjan rozvážel po Ostravě medovníky z kuchyně své sestry Hasmik, netušil, že je to hotový poklad. „Nic jsem neplánoval. Všechno to vzniklo spontánně, “ vypráví o úspěchu, který jeho rodině přinesl „zázračný“ dort. Ani ve snu ho prý nenapadlo, že by Češi propadli sladkostem, které znal od dětství. „V Arménii všichni pečou medové dorty, podobně jako na Valašsku frgály. Pekla to moje babička, maminka i sestra a všichni známí věděli, jak jsou dobré. Když měli sousedé či příbuzní narozeniny a svatby, prosili, aby jim je upekly. Dělaly to lidem pro radost, kamarádsky, nikdy to nebyl byznys,“ vysvětluje.

Medové kuličky. Fotografka Pavlína Princ si s dortem a kuličkami od Marlenky trochu pohrála. Snímky na této dvoustraně byly pořízeny velkoformátovým měchovým fotoaparátem Globica vyráběným v 70. letech ve východním Německu.Medové kuličky. Fotografka Pavlína Princ si s dortem a kuličkami od Marlenky trochu pohrála. Snímky na této dvoustraně byly pořízeny velkoformátovým měchovým fotoaparátem Globica vyráběným v 70. letech ve východním Německu.Autor: Pavlína Princ

Cesta k medovníkovému trůnu však pro Avetisjana nebyla vůbec jednoduchá. Rodina úspěšného designéra z Jerevanu sotva snila o životě v průmyslovém okresním městě, když se v polovině 90. let minulého století vydala na dobrodružnou pouť do Evropy. „Vystudoval jsem vysokou školu umění a živil se jako interiérový designér. Zařizovali jsme interiéry prestižních hotelů, restaurací, kanceláří i bytů arménské elity. Vyráběli jsme také nábytek a kuchyně na míru. Firma prosperovala, měli jsme spoustu zakázek. Pak ale přišla krize a v Náhorním Karabachu vypukla válka. Celé vesnice tam byly srovnány se zemí,“ vzpomíná na dramatická postsovětská léta.

Ze dne na den se rozhodl, že odjede do Prahy, kterou poznal už jako student. „Za dobré výsledky nás tehdejší svazácká organizace Komsomol poslala na zájezd do Československa. Do té doby jsem v zahraničí nikdy nebyl,“ říká. Viděl Prahu, Karlovy Vary i Plzeň. Česká metropole mu prý hned učarovala. „Byl jsem uchvácen vším, co jsem viděl. Řekl jsem si, že pokud se budu někdy někam stěhovat, pak to bude Praha. Nakonec jsem skončil ve Frýdku-Místku a vůbec toho nelituji,“ říká plynnou češtinou, prošpikovanou ostravským dialektem.

„Neviděl jsem žádnou perspektivu a tušil, že se válka protáhne. Řekl jsem si, že je čas odejít. Nikde jinde než v Česku jsem do té doby nebyl,“ vypráví. Prodal auto, byt v centru Jerevanu a pozemek za městem, sebral dvě malé děti, z nichž jednomu byl sotva rok, manželku, matku a s úsporami asi 10 000 dolarů společně odletěli do Moskvy. Odtud pak jeli vlakem do Prahy. V půli cesty potkali muže, který jim řekl, že je v Praze draho. „Doporučil nám vystoupit v Ostravě. Řekl, že je to velké město, sice trochu škaredé, ale že nám to nemusí vadit,“ zavzpomínal. S kufry, v nichž prý měli veškerý svůj majetek, vystoupili na nádraží. To, co spatřili arménští emigranti, jim prý vyrazilo dech.

V roce 1705 přišel do Prahy Armén jménem Georgius Deodatus Damascenus, který v domě U Zlatého hada v Liliové ulici zřídil první pražskou kavárnu. Jeho obraz má Gevorg v kanceláři.V roce 1705 přišel do Prahy Armén jménem Georgius Deodatus Damascenus, který v domě U Zlatého hada v Liliové ulici zřídil první pražskou kavárnu. Jeho obraz má Gevorg v kanceláři.Autor:

„Dnes už je to hezké město, ale když jsme sem před dvaceti lety přijeli, mysleli jsme, že se tudy přehnala válka jako v Náhorním Karabachu. Všechno bylo černé, zakouřené, špinavé. Hrozný zápach a oprýskané omítky. Manželka brečela a chtěla se vrátit,“ vzpomíná na nelibé dojmy. V místním hotelu Chemik si pronajali dva pokoje. „V jednom jsme měli kufry a v dalším jsme spali,“ popisuje podmínky pětičlenné rodiny. Pak si našli domov v ubytovně pro ukrajinské dělníky a začali se rozhlížet. „Nikdo se s námi nebavil. Mluvili jsme rusky a na to nebyl nikdo zvědav.“ Zkoušel dělat, co uměl. Založil si designérskou firmu, ale o jeho služby neměl nikdo zájem. „Celý rok jsem neměl práci,“ vysvětluje. Pronajal si tedy hospodu, ale ani tam se mu nedařilo. „Úspory nám docházely. Chtěl jsem všechno prodat a vrátit se. Nabízeli mi 30 000 korun. To by nám nestačilo ani na cestu zpátky,“ uvedl.

Smlouva s Bohem

Zoufalý Gevorg seděl jednoho dne v parku a bědoval, že nedokáže uživit rodinu. Všiml si přitom, že na kostelíku naproti němu je pokřivený kříž. „Řekl jsem si, že to opravím a že mi snad pak Pánbůh pomůže. Zašel jsem do kanceláře a ptal se, co by oprava kříže stála. Mysleli si asi, že jsem nějaký ruský milionář, a ptali se, jestli nechci opravit celý kostel. Na to jsem neměl,“ vypráví. Doma se o své „smlouvě s Bohem“ ani nezmínil. „Děti neměly ani na bonbony a já jsem chtěl opravovat kříž! Vzal jsem ale peníze a tajně zaplatil.“ Krátce po kolaudaci kostela měl prý plnou hospodu. „Začalo se mi dařit. Asi to bylo Boží požehnání,“ říká tiše v pohodlí své kanceláře. Na skutečný úspěch si však musel ještě pár let počkat.

Avetisjan dosud považuje Prahu za nejkrásnější město na světě. Ani Paříž podle něj na českou metropoli nemá. „Kdyby Paříž měla být koruna, pak je Praha její diadém,“ básní. Stěhovat se do hlavního města ale nehodlá. Nový domov ve Frýdku-Místku mu po krušných začátcích přirostl k srdci a nedá na něj dopustit. Tvrdí, že beskydské hory mu dokonce připomínají „malý Ararat“. „Mám zde své pohodlí a zázemí,“ pochvaluje si. Do jeho „království“ za ním jezdí obchodní partneři i milovníci dobrot, které produkuje. Zdi továrny zdobí snímky majitele se zpěváky a herci, mezi nimiž nechybí Karel Gott, Jiřina Bohdalová nebo Bohumil Klepl, s nímž ho pojí přátelství i arménský původ. Dort z Marlenky ale zjevně chutná také politikům. Podnikatel pózuje ve společnosti Andreje Babiše, Miloše Zemana či Václava Klause. Do Frýdku za ním prý zajel i předseda arménského parlamentu. Sláva Marlenky prý dosáhla i Jerevanu a „arménský dort“ z Česka se tak symbolicky vrací do vlasti. Už na podzim chystá expanzi do tamních supermarketů i kaváren.

Gevorg AvetisjanGevorg AvetisjanAutor: Pavlína Princ

Z „Marlenky“ vzdálené od Ostravy asi dvě desítky kilometrů se mezitím stalo poutní místo. „Jezdí sem celé zájezdy a my jsme pro ně připravili návštěvnické centrum,“ ukazuje Avetisjan prostor se stolky, barem a vitrínou, v níž za plexisklem schovává starý sporák s obrovským hrncem na plotně. „Historické“ pracovní nástroje jsou prý nostalgickou vzpomínkou na začátek, který podnikavý muž dokázal správně nasměrovat.

Deset tun medu za měsíc

Avetisjan žil v Česku už sedm let, když za ním přijela jeho sestra Hasmik a hledala práci. „Sestra má zlaté ruce. Je skvělá kuchařka. Je vzdělaná. Jako arménská filoložka by se však těžko uchytila,“ říká. Poprosil ji tedy, aby mu upekla oblíbený dort. Na rodinné tradice si prý vzpomněl, když v kavárně na jižní Moravě náhodou narazil na „medovník“. Už nějaký čas ho na českém trhu nabízela firma ruských emigrantů, kteří se v Česku také usadili. „V restauraci jsem si dal zákusek a svým kamarádům vysvětloval, že pravé ‚medovníky‘ jsou jen v Arménii. Nebyl špatný, ale věděl jsem, že u nás doma umíme i lepší. To byla ta jiskra,“ přiznává. Dort od sestry pak nabídl v cukrárně, s jejímž majitelem se znal. „Dal jsem mu ho zdarma. Moc nadšený nebyl a ptal se, proč jsem mu to přinesl tak nedbale zabalené do novin. Hned odpoledne mi ale volal, ať mu donesu další,“ zavzpomínal. Zprávy o tom, že Arméni pečou dobré dorty, se rychle rozkřikly po Ostravsku a Avetisjanové za krátkou dobu měli tolik zakázek, že na ně sami nestačili. „Sestra pekla od rána do večera a já jsem to vozil do Ostravy a Nového Jičína,“ říká. Za pár let už stavěl továrnu za 300 milionů korun, z níž se stala jedna z největších cukrářských výroben v Evropě.

Své pracovníky si Avetisjan vybírá podle intuice. „Aby člověk uměl pracovat, musí cítit nadšení. To se hned pozná,“ vysvětluje. Podle něj cukrářská kvalifikace není vůbec nutná. „Musí tam být dobrý lidský vztah, atmosféra a lidé se pak těší do práce. Jsem rád, když si lidé práce váží.“ Jeho zaměstnanci prý mohou neomezeně jíst dorty. Dostávají je také za odměnu při dobrých pracovních výsledcích. Nikdo však štědrost majitele údajně nezneužívá.

Přestože se v Česku s medovníky „roztrhl pytel“, má Avetisjan za to, že nejde o významnou konkurenci. Žádné napodobeniny „zázrak z medu“, jak Marlenku označuje na obalu, prý nemohou ohrozit. „Základ je v kvalitě surovin. Nepoužíváme konzervační přísady a syntetická barviva. Nejlepší konzervační prostředek je med. Všechny naše výrobky jsou z naturálních produktů a vydrží až tři měsíce. Nejde ani tak o recept jako spíše o ingredience,“ vysvětluje. Podle něj spousta jiných medových dortů nevydrží ani pár hodin při pokojové teplotě kvůli nekvalitnímu složení. Med přitom nakupuje v Česku, i když pravý arménský by prý byl lepší, už proto, že je z vysokých hor. I místní kvalita ale vyhovuje. Měsíčně nakupuje kolem deseti tun.

Medový Gevorg

Gevorg Avetisjan založil v roce 2003 se svou sestrou Hasmik Avetisjanovou ve Frýdku-Místku českou společnost Marlenka International, která vyrábí medové dorty podle arménské rodinné receptury. V Lískovci u Frýdku postavil v roce 2008 továrnu, v níž pracuje přes 200 lidí. Investice přesáhla 330 milionů korun. Celý proces je plně automatizován. Výrobní linku na míru vyhotovila holandská firma podle požadavků frýdeckého podnikatele. Ročně vyrábí na šest milionů produktů, včetně téměř dvou milionů kusů dortů. Podnik se rozkládá na ploše 8000 metrů čtverečních.

Na dotaz, jestli věří na zázraky, krčí podnikatel rameny. „Možná to zázrak byl. Přišel jsem sem s holým zadkem a za 10 let jsem měl velký podnik, který je dnes známý po celém světě. Je to značka, kterou lidé uznávají. Neměl jsem konexe, známosti, nepomáhal mi Gazprom ani mafie. Nekradl jsem. Začal jsem od nuly. Byla to těžká práce, fyzicky i psychicky.“ Nepomohla mu prý ani arménská komunita, která v Česku čítá kolem 10 000 lidí. „Nechtěli ani kupovat moje dorty. Říkali, že si upečou lepší,“ vzpomíná. Jeho příklad prý inspiroval Armény po světě. „Stala se z toho mánie. Mají je v kuchyních, v ložnicích i v garážích. Chtějí také dobýt svět,“ říká. Na Marlenku však podle něj nemají. „Máme patent. Stala se z ní respektovaná značka.“

To, že si lidé v různých zemích pochutnávají na arménských dortech ze severní Moravy, vysvětluje podnikatel jejich kvalitou. „Když je něco dobré, nezáleží potom na národnosti,“ míní. Nikomu se prý nesnaží přizpůsobit. „Všude je to ten stejný medový dort. Žádné zvláštní koření do něj nepřidáváme,“ žertuje. Tajemství jeho úspěchu je prý v tom, že má radost ze své práce. „Když jde práce od srdce a s láskou, pak se dílo daří,“ říká. Dodává ale, že je důležitá píle a stabilita. „Dvanáct let už stoupáme. Každý rok máme zhruba 30procentní nárůst.“

Skutečná Marlenka se stydí

Exkurze v Marlence. Pro své zákazníky společnost vybudovala návštěvnické centrum. Zájemci mohou za poplatek nahlédnout ze speciálního koridoru do „kuchyně“ medových dortů.Exkurze v Marlence. Pro své zákazníky společnost vybudovala návštěvnické centrum. Zájemci mohou za poplatek nahlédnout ze speciálního koridoru do „kuchyně“ medových dortů.Autor: Pavlína Princ

Podle Avetisjana je jeho „medový zázrak“ symbolem česko-arménské spolupráce. „Je to pravý arménský recept a ryze český výrobek,“ říká. S nadsázkou dodává, že také jeho dcerka Marlen je takovým symbolem. Narodila se mu totiž v Česku od české přítelkyně. Před jejím narozením se výrobek jmenoval „Medový dort“. Na počest dcerky jej přejmenoval na Marlenku a umístil dceřinu fotografii na obal. Copatá holčička se usmívá z dortů, kuliček, snacků i napoleonek. Dospívající slečna ale prý popularitu nese špatně. „Stydí se. Říká, abych jí vyměnil jméno, že už nechce být Marlenka,“ přiznává otec dvanáctileté školačky. Svou oporu má prý v sestře, synech i mamince Marlen. Doufá zároveň, že dcerka ze své skromnosti jednou vyroste a posílí jejich medovníkový klan.

Autor: Alexandra Malachovská
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!